Karibský ostrov se mění. Z vedení odstoupil revolucionář Raúl Castro. Končí také systém dvojí měny. Vědci v Havaně vyvinuli hned dvě vakcíny proti covidu, které nabídnou světu. A Kubánci stále víc prahnou po zboží z dovozu. Včetně džín i falešných hodinek.

Raúl Castro odchází do ústraní ve svých 89 letech.

Kuba stojí na rozcestí. V dubnu na sjezdu tamější komunistické strany odstoupil z čela partaje a tím de facto z vedení státu Raúl Castro – „poslední revolucionář“. Karibskou zemi vedl od roku 2006, kdy vystřídal svého staršího bratra Fidela Castra. Sourozenci tak vládli Kubě nepřetržitě od revoluce v roce 1959.

Už během posledních let ale tuhý socialistický režim tál. Povolil drobné soukromé podnikání, jako je provoz taxíků, restaurací, kafeterií či soukromých penzionů zvaných casas particulares. Na tyto živnosti bylo uděleno přes 600 tisíc licencí a vznikla nová generace podnikatelů.

Po odchodu Raúla Castra do ústraní se stává prvním mužem země prezident Miguel Díaz-Canel, který je o generaci mladší než politici z dob revoluce a mohl by ekonomiku ještě víc otevřít. „Znamená to ale konec éry Castra, ne castrismu,“ chladí nadšení v komentáři pro Deutsche Welle novinářka Rosa Muñoz Lima. Současný prezident se totiž zavázal v linii nastolené svými předchůdci pokračovat.

Emigranti posílají přes miliardu dolarů ročně, Trump to zkomplikoval

Něco se ale změnit musí. Důsledky pandemie ve vší nahotě ukázaly, v jak špatném stavu kubánské hospodářství je. Země dováží 80 procent zboží, které konzumuje, přitom ale nemá už skoro žádné peníze. Do potíží se dostaly i poslední zdroje, které prakticky jako jediné přinášely Kubě potřebné dolary.

Prvním je turistický ruch, který se kvůli pandemii v podstatě ze dne na den zastavil. Druhým zdrojem jsou kubánští emigranti, které posílají peníze domů svým rodinám. Je to víc než 2,5 milionu emigrantů, z nich většina žije v USA, zejména na Floridě. Ročně doručí přes společnost Western Union na ostrov až 1,5 miliardy dolarů. Transfery se ale dostaly do problémů kvůli obstrukcím, které v závěru své vlády způsobil předešlý americký prezident Donald Trump a jeho administrativa. Třetím zdrojem deviz je pro Kubu „pronájem“ lékařů do zahraničí. Teď jich ale většinu potřebuje doma, aby léčili vlastní populaci z koronaviru.

Loni tak zejména kvůli zastavení turistického ruchu propadla kubánská ekonomika o drtivých 11 procent. To znamená nejhorší krizi hospodářství za posledních 30 let.

Přelomovým bodem ve vztazích s USA byla přátelská návštěva Baracka Obamy na Kubě v roce 2016, Donald Trump ale pak ekonomické sankce opět přitvrdil.

Nová vakcína z Havany je „suverénní“

Na druhou stranu po zdravotnické stránce se karibský ostrov vyrovnal s pandemií výborně. Při zhruba stejném počtu obyvatel zaznamenal od začátku pandemie asi desetkrát nižší počet případů nákazy než Česká republika. Do poloviny června je to přibližně jen 160 tisíc případů. Obětí je zatím něco přes tisíc. Utlumení nákazy není náhoda. Ač se o tom v Evropě málo ví, kubánští lékaři jsou světovou špičkou a země má velké pokrytí nemocnicemi. Podle Světové zdravotnické organizace připadá na Kubě neuvěřitelných 82 lékařů na každých deset tisíc obyvatel. Pro srovnání, v Česku je to 37, v zemích OECD je průměr 35 lékařů. Jinou věcí je ovšem na Kubě technické vybavení nemocnic a dostupnost léků pro řadové pacienty.

Za vývojem Soberany stojí elitní výzkumný institut Finlay v Havaně, který již v minulosti vyvinul několik světově úspěšných vakcín proti vážným nemocem.

Solidní tradici má také kubánská věda ve vývoji léčiv, což se nyní potvrdilo. V minulosti už Kubánci úspěšně vyvinuli například vakcíny proti žloutence typu B nebo proti meningitidě. A v těchto dnech vrcholí testování kubánského želízka v ohni pro boj s koronavirem.

„Kuba je první země Latinské Ameriky a Karibiku, která vyprodukovala vlastní vakcínu,“ potvrdil José Moya ze Světové zdravotnické organizace. Vakcína se jmenuje Soberana neboli „suverénní“. Volbu názvu vysvětlil v magazínu Nature vědec Vicente Vérez Bencomo, šéf výzkumného institutu Finlay v Havaně. „Chtěli jsme se spolehnout jen na naše vlastní kapacity při vakcinaci populace, ne na rozhodnutí jiných lidí. A život nám dal za pravdu. To co vidíme ve světě je, že zásoby vakcín si hromadí bohaté státy,“ uvedl šéf elitního vědeckého pracoviště.

Do konce roku plánuje Kuba vyprodukovat 100 milionů dávek vakcín, aby pokryla nejen domácí trh, ale mohla je začít prodávat ve velkém také do světa.

Ve hře je navíc další vyvíjená vakcína, která se jmenuje Abdala podle básně, kterou napsal národní hrdina José Martí. Zdravotníci už masově očkují obyvatele oběma přípravky. Do poloviny června bylo podáno už víc než 2,7 milionu dávek. Země chce očkovat také všechny turisty, kteří na ostrov přijedou. Zatím musí cestující podstoupit PCR test a zůstat po příjezdu v pětidenní karanténě.

Do konce roku plánuje Kuba vyprodukovat celkem 100 milionů dávek, aby pokryla nejen domácí trh, ale mohla začít vakcíny prodávat ve velkém také do světa. Prodej preparátů do zahraničí by tak zase mohl obnovit přítok peněz do prázdné státní pokladny.

Pokuta za výměnu dolarů skončila

Až se pandemie uklidní, doufají jak kubánští spotřebitelé, tak zahraniční investoři v postupné otevírání ekonomiky. První signály přišly v minulých týdnech. „V březnu letošního roku bylo uveřejněno zhruba 500 projektů, například z energetiky či zemědělství, do nichž se mohou zapojit i zahraniční podnikatelé, a to včetně Kubánců žijících v emigraci. Dříve příchod takového kapitálu na ostrov znesnadňovaly washingtonské sankce,“ uvádí Tereza Vítková, ředitelka zahraniční kanceláře CzechTrade v Mexiku, která situaci na karibském ostrově sleduje. Podle ní probíhají všechny podobné projekty prostřednictvím kubánské proinvestiční agentury VUINEX. „Je však velmi pravděpodobné, že bude státní monopol pokračovat v průmyslových odvětvích, jako jsou zdravotnictví, telekomunikace nebo obranný průmysl,“ dodává Tereza Vítková.

Kuba také – aby povzbudila turismus – zrušila už loni dlouholetou penalizaci při výměně dolarů. Pokud turista dříve měnil ve směnárně americký dolar, musel zaplatit daň deset procent, zatímco například na euro žádný speciální poplatek uvalen nebyl.

Zároveň letos Kuba sjednocuje měnu. Od devadesátých let fungoval zvláštní duální systém, kdy místní lidé platili služby v kubánském pesu, zatímco turisté obvykle v takzvaném konvertibilním pesu. To mělo ale 24krát vyšší kurz, turisté tedy platili za stejnou službu nesrovnatelně více. Systém dával dost prostoru pro různé triky a „šmeliny“. Chaos teď končí. Konvertibilní peso je stahováno a jako jediná měna zůstává kubánské peso.

Zmatky působila dosud třeba bankovka v hodnotě tří konvertibilních pesos – kvůli podobnosti se pletla s bankovkou tří kubánských pesos, která má ovšem 24krát menší hodnotu.

Na oblečení Kubánec dá, i kdyby neměl jíst

Případné otevření ekonomiky může být příležitostí pro české vývozce. Na nenasyceném trhu je totiž obrovský hlad po mnoha výrobcích. V čem tkví největší šance?

Zboží, po kterém se na Kubě vždycky bezpečně zapráší, je a bude oblečení. K tomu lze připočítat módní doplňky, šperky, bižuterii a kosmetiku. Kubánci si svůj vzhled přepečlivě hlídají, jejich posedlost barevnými košilemi i drobnými cetkami hraničí s marnivostí. I v nuzných podmínkách dokážou téměř zázračně vykouzlit nepřehlédnutelný outfit. „Kubánec nevyjde z domu, dokud není dokonale oblečen, i kdyby pak neměl mít měsíc na jídlo,“ říká vysokoškolská učitelka María, která je toho sama nejlepším příkladem. Jako mnoho kubánských žen je samoživitelkou, jež musí z mizivého měsíčního platu odpovídajícího asi 600 korunám zabezpečit ještě nezletilého syna. Přesto chodí na univerzitu každý den v jiném elegantním modelu, perfektně nalíčená a ověšená různými náramky a korálky. Kde a za co oblečení shání, to je záhadou.

Kubánci touží po oblečení oblíbené Fidelovy značky Adidas, nejčastěji ale končí v second handu.

A to stejné lze říct o masách pestrobarevně oděných obyvatel, které proudí ulicemi Havany, Santiaga nebo Bayama. Značkou, která má zatím na ostrově výsadní postavení, je Adidas. O ní má povědomí většina místních spotřebitelů, protože velkým milovníkem tohoto brandu byl sám Fidel Castro. Ten měl oblečeny mikiny Adidas často i při svých projevech a v jedné se dokonce nechal vyfotit při historické návštěvě s papežem Františkem v roce 2015.

Chceš za tričko poctivě šitou košili?

Vytoužené oblečení ze zahraničí je ale zatím dostupné jen na několika málo místech, jako je nákupní středisko Plaza Carlos III v centru Havany. To se jako jedno z prvních blíží představě obchodního domu světového střihu. I tady ale zákazníci do výloh s luxusním oblečením většinou spíš jen zvědavě nahlížejí. Třeba džíny z dovozu tu totiž stojí až pětinásobek průměrného měsíčního platu.

Havanské nákupní centrum Plaza Carlos III je prvním chrámem konzumu, většina návštěvníků ale drahé zboží zatím jen toužebně okukuje.

Nelze se pak divit jedné zvláštní zvyklosti, s níž se na ostrově často setkají zahraniční turisté. To když je Kubánec, který se s nimi dá do krátké řeči někde na ulici nebo v baru, po chvilce vyzve k výměně košile nebo jiné součásti oblečení. V očích Kubánců má všechno zahraniční punc kvality, i když jde reálně třeba o šunt. Za druhořadé tričko koupené někde v Česku na tržišti za pár korun tak Kubánec s chutí nabídne doma poctivě ušitou barevnou košili, a ještě bude za výměnu rád.

Kubánské švadleny vyznávají poctivé řemeslo a košile nebo šaty z jejich dílen vynikají dobrou rukodělnou kvalitou, obyvatelé jsou ale přesto lační po oblečení z dovozu.

U oblečení a bot platí to, co u většiny zboží. Kubánci jsou mistry v opravách a recyklaci. Staré boty nebo roztržené kraťasy, které by Evropan s pokrčením ramen vyhodil a prostě si koupil nové, ty Kubánec obratně vyspraví a pošle ještě na roky do užívání.

Móda bez předsudků: pro obézní i pro staré

Vkus Kubánců je přitom poměrně odvážný a netrpí předsudky. Jedním z typických rysů kubánské mentality je totiž vzájemná tolerance a ta se projevuje i v oblékání. „Zkráceně lze říct: u nás si každý nosí, co se mu zlíbí. A nikdo nikoho za styl oblékání neodsuzuje,“ říká Havaňan Roberto, který si dobrým jídlem vypěstoval úctyhodné břicho, přesto ale rád nosí těsná trička, často růžová.

Na ulicích tak lze vidět třeba černošské babičky, které svá mohutná stehna spoutají do přiléhavých sexy legín, jindy zase postarší muže, jak se bez rozpaků promenádují v raperských tričkách a kšiltovkách jako teenageři. A v té barevné přehlídce nikdo na nikoho s posměchem neukazuje, že „nemá soudnost“, tak jak by se to dost pravděpodobně dělo v Česku.

Oblečení i jeho barvu volí Kubánci bez ohledu na věk a nikdo druhé neodsuzuje za špatný vkus.

Hodinky z kočičího zlata má i žebrák

Do módy se tu samozřejmě promítá neustále horké počasí a také oblékání hudebních hvězd. „Já se stejně jako mí přátelé inspiruju hlavně v tom, jak se oblékají zpěváci reggaetonu,“ říká mladík Jorge, který s výstředními šortkami, křiklavě barevnou košilí a zlatavým křížkem na krku opravdu připomíná hvězdu moderního hudebního žánru. Většinu peněz, z nichž Jorge nákup oblečení financuje, získává jako takzvaný jinetero (doslova „žokej“). Tedy společník naivních turistek, které okouzluje svým vzezřením a tancem v klubech noční Havany a za exotické dobrodružství si pak nechá od Evropanek nebo Severoameričanek náležitě zaplatit.

K nepřehlédnutí jsou masivní hodinky z kočičího zlata, které zde nosí mnoho mužů. Že jde o lacinou nápodobu luxusních značek, to z výrobku přímo křičí. „Skoro vždycky jde o laciné výrobky z Asie za nějakých 25 dolarů, které sem více nebo méně legálně přivážejí lidi, jimž se podaří vycestovat do Panamy a nakoupit výhodně v bezcelním obchodu u průplavu,“ vysvětluje Jorge.

Všudypřítomnost podobných rádoby luxusních hodinek dostává až absurdní nádech, když je lze někdy spatřit i na ruce, kterou ke kolemjdoucím natahuje s prosbou o peníze pouliční žebrák.

V rejstříku kubánské módy lze vidět skoro všechno, jeden prvek tu ale chybí. Prakticky žádný muž nenosí oblek. Nanejvýš lze tu a tam zahlédnout pány ve světlém saku. Obleky si většinou neberou ani ministři a další vysocí představitelé státu. Určitě to zčásti souvisí opět s horkým podnebím a přirozenou tendencí Kubánců udělat si za každé situace pokud možno pohodlí. Tuhle niku na trhu by ale možná mohli jednou proaktivně využít čeští výrobci. Stačilo by třeba podsunout reklamou nové generaci kubánských podnikatelů myšlenku, že oblek evropského typu je symbolem obchodního úspěchu.

Zapomeňte na salsu, tady vládne reggaeton!

Jedno rčení říká: „Kubánec se naučí dřív tancovat než chodit. A dřív se naučí zpívat než mluvit.“ To je pravda. Na Kubě tančí všichni. Čtyřletý špunt, který stojí s maminkou ve frontě a krátí si dlouhou chvíli vytáčením piruet a broukáním na rytmus, který někde zaslechne. Stařičký pár, který si vyrazil zatancovat na živou hudbu, jež hrává zadarmo v sobotu večer na náměstí v každém městě. Muzika z přenosných reprobeden (to je jeden z mála druhů elektroniky, který je na Kubě dobře dostupný) hraje po celý den všude – v autobusech, obchodech, kafeteriích.

Zeptat se obchodního partnera na jeho oblíbený hudební styl, to jako populární téma hovoru nikdy nezklame. Ale ač si většina Evropanů spojuje Kubu hlavně se salsou, ve skutečnosti tu je slyšet nejčastěji reggaeton – nový hudební styl milovaný hlavně mladou generací. Jde o jakousi fúzi hip hopu, elektronické hudby i tradičních latinskoamerických stylů. Reggaeton se začal po Karibiku šířit z Portorika po přelomu tisíciletí a v současnosti je jakýmsi hudebním středním proudem regionu. Ačkoli je pro někoho příliš laciným „komerčním útokem na první signální“, spadají sem i kvalitní hudebníci. Nejúspěšnější kubánskou formací je určitě mužská skupina Gente de Zona, která se z havanských předměstí vypracovala až k mezinárodnímu úspěchu a spolupráci se světovými hvězdami typu Enrique Iglesias. Nejpopulárnější sólový kubánský zpěvák reggaetonu si říká Chacal (tedy šakal). Zlí jazykové by mohly vtipkovat, že to souvisí s úrovní jeho zpěvu. To mu radost nezkazí – také Chacal patří k těm nemnoha umělcům, kteří dokázali prorazit a vydělat peníze i za hranicemi Kuby.

Hvězdná formace Gente de Zona stačila loni ještě těsně před vypuknutím pandemie vystoupit v italském San Remu.

Kultu santería by slušely české korálky

Speciální, ale víc než milionovou podmnožinou milovníků módy jsou na Kubě santeríjci. Každý návštěvník ostrova spatří hned po prvních minutách na ulici zvláštně ustrojené postavy – lidi oblečené od hlavy až k patě výhradně do bílých šatů a bot, často s bílým slunečníkem, ověšené velkým množstvím korálků a cetek. Jde o přívržence náboženského kultu santería, který je vedle vytlačované katolické tradice vlastně jediným stále živým náboženským směrem na Kubě. Santería je svéráznou fúzí vúdú, křesťanských motivů a rituálů afrických otroků přivlečených kdysi na cukrové plantáže. Aktivity tohoto kultu sahají od nevinných tanečních sešlostí až po krvavé rituály s obětováním zvířat. K těm se lze nechtíc přimotat v centrálním metropolitním lesoparku Bosque de la Habana, který patří pro svou krásu a zároveň strašidelnou atmosféru k prvním místům, kam vezmou obyvatelé Havany cizince na výlet.

Pod stromy v lesoparku Bosque de la Habana se někdy konají krvavé rituály kultu santería se zabíjením zvířat.

Santería je svého druhu i obchodní příležitostí a ti skeptičtější Kubánci říkají, že toto náboženství je dneska z velké části o penězích. Kult má své specializované obchůdky, kde se prodávají typické ozdoby, korálky, oblečení i jeho doplňky. Dodávky české bižuterie by si tady určitě našly využití. Vzhledem k tomu, že příznivci nakupují převážně toto zboží, jde o obrovskou masu zákazníků. Podle průzkumu z roku 2015 se k santeríi hlásí plných 13 procent populace, tedy asi 1,5 milionu lidí. Pro srovnání – katolíků je už jen 27 procent. A 44 procent obyvatel je bez vyznání, což řadí Kubu mezi nejvíce ateistické země světa.

Kolik pesos dáš, takovou věštbu dostaneš

Že je santería hodně komercializovaný náboženský proud, o tom se lze přesvědčit mimo jiné při návštěvě havanské čtvrti Regla. Tam postávají desítky černošských věštkyň z této sekty a nabízejí předpověď budoucnosti. Výsledek se ale dost podezřele odvíjí od výše dobrovolného příspěvku. Lakomec, který dá jen pět pesos, může čekat velmi temnou věštbu. Lepší budoucnost se dá koupit za deset pesos. A kdo zaplatí přes dvacet, ten uslyší nádhernou vizi světlých zítřků.

Věštkyně ve čtvrti Regla provozují na místní poměry výnosnou živnost.

Fidel vychoval nejsportovnější národ světa

Jestli se něco bude na Kubě po otevření zahraničnímu zboží prodávat jako o život, bude to sportovní výbava a funkční oblečení. Kubánci jsou jedním z nejvíce sportujících národů světa. Zdá se to být paradoxem v Karibiku, jehož obyvatelé jsou vyhlášeni svou bohorovnou leností. V porovnání s ostatními zeměmi Latinské Ameriky má Kuba jednoznačně největší počet medailí z letních olympiád – 226 kusů.

I tvrdé sporty jako box či vzpírání běžně provozují také kubánské ženy.

Na ostrově se sečetly dva faktory. Za prvé, sport je vedle hudby jednou z mála kratochvílí, které zde mohou lidé bez omezení provozovat. Cestování po světě je pro naprostou většinu populace nedostupné, na další koníčky často nejsou podmínky nebo jsou považovány za nevhodné pro socialistického člověka.

Za druhé – a to je ještě důležitější – sport naopak režim cíleně podporuje. Sám Fidel Castro byl v mládí během vysokoškolských studií vášnivým a úspěšným sportovcem. Věnoval se hlavně baseballu nebo košíkové. Jak rád vzpomínal, sportovní průprava a dobrá kondice mu později pomohly i během revoluce, když se skrýval v těžkých podmínkách se svými partyzánskými jednotkami v pohoří Sierra Maestra.

Po uchopení moci na ostrově sice Castro v roce 1961 profesionální sport zakázal, o to víc ale národ motivoval k tělesné výchově na amatérské úrovni. Vedle upřímné osobní Castrovy vášně pro sport v tom byla i propagandistická snaha vybudovat kult nového socialistického člověka se správným světonázorem a fyzickou odolností. Podobná propaganda byla v Evropě spojena například s východoněmeckými nebo sovětskými sportovci.

Nejpopulárnější sporty jsou ty od nepřítele

Kubánský režim proto začíná s tělesnou výchovou už u pětiletých dětí. Sportoviště a stadiony jsou pro veřejnost otevřeny zdarma. Stejně tak vstup do hlediště při sportovních zápasech je buď úplně zdarma, nebo je vstupné velmi nízké.

Ironií je, že nejoblíbenější sporty jsou ty, které na ostrově původně popularizovali Američané. Jasnou jedničkou mezi kolektivními hrami je baseball, mezi individuálními sporty je to box. Třetí nejpopulárnější sportovní odvětví má tradici dokonce ještě z dob éry španělských šlechticů – jde o šerm.

S boxem začínají Kubánci už od jako děti.

Kvůli vysoké ceně sportovního vybavení mají ale řadoví Kubánci hodně rádi také ty sporty, k nimž postačí prostě jen míč a kousek rovného plácku, nebo ještě lépe jen samotné lidské tělo – jde o některé atletické disciplíny, běhání, volejbal a v posledních letech stále víc fotbal. Na Kubě vzrůstá popularita španělské fotbalové ligy a s tím i klasické rozpolcení fandů na dva nesmiřitelné tábory. Některé bary vlajkami a výzdobou jasně podporují Real Madrid, do jiných smí zase jen fanoušek FC Barcelony.

V roce 2013 Kuba nakonec zvolila pragmatičtější přístup a částečně umožnila účast kubánských talentů i v profesionálním sportu v zahraničí. Stejně tak mohou ve světě působit kubánští trenéři. Důvod je ten, že jsou pro ostrov dalším zdrojem tolik potřebných deviz. Atleti si nechávají 80 procent zisků, zbytek odevzdávají své rodné zemi.


K tréninku baseballu stačí klukům v historickém městě Trinidad jen postranní ulička a doma vyrobená pálka.

U náročnějších sportů zůstává pro řadového Kubánce problémem výbava. Kdyby vešel do běžného českého obchodu se sportovním vybavením či outdoorovým oblečením, asi by se musel štípat do ruky, že se mu ta nádherná hora různorodého zboží nezdá. Při vývozu na Kubu ovšem bude muset český výrobce řešit stejnou výzvu, jaká platí i u jiných druhů zboží – jak cenu tenisové rakety, běžeckých bot nebo termoprádla přizpůsobit mizivé kupní síle Kubánců, aby se zároveň export pořád ještě vyplatil.

Zištní patroni: Od Sovětského svazu po Čínu

Situace pro Kubu je dnes nová v tom, že se ostrov musí vlastně poprvé v historii zkusit postavit na vlastní nohy. Už od doby, kdy přistál k jeho východnímu cípu Kolumbus, byla Kuba vždy vazalem nějaké velmoci. Po staletí to bylo nejdříve Španělsko, které ostrov využívalo jako obchodní základnu i klíčového světového producenta cukru. Kubánci uvádějí jako příklad svého typického pacifismu to, že proti koloniální nadvládě povstali jako jeden z posledních národů na západní polokouli a od Španělů se osvobodili až v roce 1898.

Jenomže se to stalo s pomocí Spojených států, které podle některých Kubánců národu revoluci „ukradly“ a další půlstoletí ostrov de facto ovládaly. V té době sice Kuba obchodně vzkvétala coby výstavní skříň Latinské Ameriky, zabydlela se tu ovšem také americká mafie s kasiny a prostitucí. A režim prezidenta Batisty se po slibných úvodních reformách postupně proměnil v klasickou diktaturu.

Tu v roce 1959 svrhla castrovská revoluce a Fidel zakormidloval do náruče jiného „hodného strýčka za mořem“ – Sovětského svazu. Ten posílal režimu obrovské částky a za ty si de facto vydržoval ostrov jako vhodnou vojenskou základnu vzdálenou jen pár desítek kilometrů od pobřeží USA. Když se ale na počátku devadesátých let sovětský blok rozpadl, Kuba se rázem ocitla bez vnější pomoci a obnažila se v plné nahotě bída domácího hospodářství. Země byla na pokraji hladu, nebyl benzín, skoro nic se nevyrábělo. Tato nejhorší léta se kulantně označují jako „zvláštní období“.

Dluh zůstává nesplacen, Česko si koupilo aspoň image

Mezi kubánské „hodné strýčky“ za mořem patřilo desítky let i Československo. Kvůli mnoha nezaplaceným dodávkám československého zboží je Kuba dodnes největším dlužníkem ČR ze všech států světa. S výší dluhů se nicméně na papíře dost čaruje, aby se zdánlivě zmenšil. Byl nejprve přepočítán podle jiného kurzu rublu, čímž se rázem zmenšila jeho civilní část z nějakých sedmi miliard korun na zhruba 1,3 miliardy (včetně úroků). Další dluhy jsou skryty v takzvaných speciálních úvěrech, které se týkají zejména dodávek vojenského materiálu. Obecně není při současných problémech kubánského hospodářství příliš reálné, že by se kdy zemi podařilo dluhy splatit. Obě strany se tak snaží citlivou otázku příliš nerozmazávat a dívat se víc dopředu na případnou budoucí spolupráci. Něco si ale za ty nedobytné peníze Česko přece koupilo. Dobrou image. O českém zboží je mezi Kubánci pořád silné povědomí a platí za velmi kvalitní. V první řadě to je zásluha motorek Jawa a automobilů Škoda, které lze vidět na kubánských silnicích v mnoha modelech od těch historických až po relativně nové octavie.

Po přelomu tisíciletí podal Kubě ruku zase někdo zvenčí – Venezuela. Tamější autokrat Hugo Chávez si užíval svých 15 minut slávy, když za prodej tehdy drahé ropy mohl Kubu dotovat. Dával spřátelenému socialistickému režimu ropu levně, Kuba ještě surovinu přeprodávala dál. Venezuela také pomohla ostrovu se zavedením prvního internetu. Do Venezuely na oplátku zamířili kubánští doktoři. Nyní má ale Venezuela sama fatální problémy, když socialistické hospodářství pod vedením Chávezova nástupce Madura definitivně zkolabovalo.

Kdo se tedy novým patronem Kuby stane nyní? Do jisté míry roli převzala ideologicky spřízněná Čína. Na dluh dodává ostrovu osobní vozy či autobusy, stojí za některými stavebními projekty. Prakticky všechno levné spotřební zboží pochází také z Asie. Ale Číňané jsou přes veškerou ideologii hlavně pragmatici a nebudou do Kuby lít peníze bez vyhlídky na výnos. A ten je zatím v nedohlednu.

Číňané dodávají na dluh například autobusy či osobní auta.

Překvapivý spojenec: Kanada

Mezi současné hodné strýčky Kuby patří ovšem ještě jedna země, kterou by asi nikdo nečekal – kapitalistická Kanada. Často lze vidět Kubánce, kteří nosí na tričku hrdě vlajku s javorovým listem, jiní si kanadskou zástavou zdobí automobil. Kanadským turistům, kterých ročně dorazí víc než 1,2 milionu, umožňuje vláda na ostrov bezvízový vstup. Mnozí se tak pravidelně stěhují na karibské pláže na většinu zimy, přátelí se s místními rodinami a jsou vítaným zdrojem valut.

Odkud se nepravděpodobné přátelství zemí s obrácenou politickou orientací vzalo? Má několik příčin. Kanada jako jedna z mála kapitalistických zemí nepřerušila s Kubou diplomatické styky ani po převzetí moci Fidelem Castrem. V devadesátých letech byla mezi prvními investory, kteří začali financovat na ostrově projekty v turistickém a těžebním průmyslu. V posledních letech převyšoval vzájemný obchod miliardu dolarů ročně.

Média a sociální sítě opakovaně převalují bizarní spekulaci, že kanadský premiér je ve skutečnosti Fidelův syn.

Přátelství velmi napomáhá také současný kanadský premiér Justin Trudeau, který byl obdivovatelem Fidela Castra. Po jeho smrti mimo jiné uvedl: „Castro byl legendárním revolucionářem a řečníkem, ostrovnímu národu přinesl znatelný rozvoj ve vzdělání a zdravotnictví.“ Média a sociální sítě dokonce opakovaně převalují bizarní spekulaci, že kanadský premiér je ve skutečnosti Fidelův syn. Měl to být důsledek návštěvy, kterou v sedmdesátých letech vykonal na Kubě otec dnešního premiéra, Pierre Trudeau. Ten byl pro změnu tehdejším předsedou kanadské vlády a na Kubu ho doprovodila jeho manželka, krásná herečka Margaret Trudeauová. K inkriminované návštěvě ale došlo dávno poté, co byl již jejich syn narozen, takže kanadské úřady popírají celou spekulaci jako nesmysl.

Důvod, proč spolu dva národy od písmene K sympatizují nejen na úrovni vlád, ale i na úrovni řadových obyvatel, je ovšem ještě jeden. „To je jednoduché. Máme problém se stejným velkým sousedem. A společný rival, to vždycky spojuje,“ shrnuje v letovisku Playa del Este jeden kanadský turista v narážce na Spojené státy americké. Ty se začaly v době Obamovy éry s Kubou usmiřovat, Trump ale zase zpřísnil ekonomické embargo a zamezil přílivu amerických turistů.

Video:

Podívejte se na videoklip natočený v Havaně kubánským představitelem reggaetonu, který si říká El Micha.

I nový prezident USA Joe Biden s uvolněním vztahů zatím příliš nespěchá. Jako vstřícný krok zatím jen hodlá uvolnit restrikce pro Američany mířící na ostrov. Přislíbil také 20 tisíc amerických víz ročně kubánským imigrantům do USA. Pro samotný karibský ostrov ale ještě krušné časy zdaleka nekončí.

Josef Novák

Komplexní informace o Kubě hledejte na BusinessInfo.cz

Další články

V kolumbijské bižuterii znají dobře „český korálek“

Karibský ostrov se mění. Z vedení odstoupil revolucionář Raúl Castro. Končí také systém dvojí měny. Vědci v Havaně vyvinuli hned dvě vakcíny proti covidu, které nabídnou světu. A Kubánci stále víc prahnou po zboží z dovozu. Včetně džín i falešných hodinek.

Hypnotické kyvadlo a karafa pro princeznu. České sklo krize nerozbila

Karibský ostrov se mění. Z vedení odstoupil revolucionář Raúl Castro. Končí také systém dvojí měny. Vědci v Havaně vyvinuli hned dvě vakcíny proti covidu, které nabídnou světu. A Kubánci stále víc prahnou po zboží z dovozu. Včetně džín i falešných hodinek.